nebo může tento akt mít pouze demonstrativní odstrašující hodnotu, která

však neznamená přímé nebezpečí pro toho, komu je určen. Mimoto může

mít každá kultura vlastní nepsaná pravidla k vykládání určitých symbolů.

Tato pravidla většinou nejsou známa druhé straně, která však také má svá

vlastní pravidla výkladu a chápání symbolů, a ta se mohou dosti lišit. V ta–

kové situaci je vzájemné porozumění sotva možné. Proto je v zájmu vyře–

šení konfliktu výhodné, pokud se tato implicitní pravidla stanou explicitní–

mi tak, aby si obě strany mohly vytvořit určitý společný interpretační klíč,

jakýsi slovník. Většina mezinárodních či „interkulturních“ dohod proto ob–

sahuje definici problematických témat (přesné vymezení území, přesné vy–

mezení situací, kdy může menšina používat svůj vlastní jazyk apod.). 

Kromě interpretačních pravidel má každá kultura také svá vlastní pravid–

la týkající se zdvořilosti. Ta mohou znemožnovat říci některé věci přímo, což

dále znesnadňuje dekódování a porozumění sdělení. Jedním z takových pra–

videl je např. dochvilnost zmíněná výše. Dalším příkladem může být vstu–

pování do hovoru. V západní kultuře je společensky žádoucí, aby poslou–

chající nechal domluvit mluvčího a teprve potom vstoupil do hovoru. 

V oblasti Středomoří je skákání druhým do řeči naprosto běžné, protože

tím jedinec ukazuje, že se o sdělení druhého opravdu zajímá. Naopak ve vý–

chodních kulturách komunikant počká chvíli poté, co komunikátor domluví,

hovor je prokládán momenty ticha, což člověka z jiné kultury může dosti mást. 

Z výše uvedeného plyne, že je komunikace často ritualizována a rituály

jsou zpravidla plné symbolů, které mají pro každou kulturu implicitní vý–

znam. Ritualizace je rovněž prostředkem vyjádření své vlastní příslušnosti

ke skupině a je důležitým prostředkem formování a udržování kolektivní

identity. I konflikty tak mohou mít silně ritualizovanou podobu. Arielli

a Scotto (2003) uvádějí tzv. „ritualizovanou urážku“, která je v jedné kul–

tuře charakteristickým prvkem přináležitosti ke skupině a spočívá ve sku–

tečných závodech v urážení a nadávání. (...) Jedinec, který by takové na–

dávky vzal doslova, by se nutně musel cítit dotčen, a mezi oběma stranami

by pravděpodobně došlo ke konfliktu právě z důvodu neznalosti těchto ri–

tuálních pravidel. 

Tak, jako se v percepci projevuje zaměření na kontext, projevuje se sa–

mozřejmě i v komunikaci.

Všechny uvedené odlišnosti ve vnímání, komunikaci a interpretaci je

třeba při řešení interkulturních konfliktů pečlivě zvažovat. Z tohoto důvodu

je velmi obtížná práce tlumočníka, jehož služeb je často nutné využít, a to

131